Z hlubin

 Prudký vítr mi čechral vlasy a ve vzduchu byla cítit sůl. Mořská hladina se divoce vlnila jako vlajka ve vichřici. Vlny hlasitě narážely do strmé skály a slaná voda vystřikovala metry vysoko. Nebe bylo zakryté šedými mraky, plujícími zlověstně rychle. Racci zápolili s neústupným větrem a letěli se schovat, stejně tak jako obyvatelé přímořského městečka, ležící na srázu. Blízko u něj jsem stál já, a rukama se pevně držel rozpadající se dřevěného plotu. Přivřenýma očima jsem pozoroval rozbouřené moře, při čemž mi tuhla krev žilách. Ještě nikdy nebylo tak temné a nebezpečné. Jako by nás chtěli samotní bohové potrestat. Vzduch byl chladný a koruny stromů skláněly, skoro až k zemi. Všude kolem poletovalo listí a lehké předměty.
 Městem se rozezněl klášterní zvon. Rozbušilo se mi srdce. Vytřeštil jsem oči na moře. V místech, kde dopadalo světlo dalekého majáku se vlny zkroutily do podivných tvarů. Z vodní hladiny se začaly nořit obrovské šupinaté těla. Později jsem pochopil, že tvoří jedno, neuvěřitelně dlouhé. Jako had se to kroutilo a šplouchalo vodu kolem sebe. Zamrkal jsem, abych se ujistil, že se mi to jen nezdá. Ba ne, opravdu vidím dobře.
 Mořský tvor vystrčil svou podlouhlou hlavu s mnoha ostny a mnoha výrůstky. Vztyčil se skoro deset metrů vysoko a s ohlušujícím řevem vycenil řadu bílých zubů. Všechny svaly vtěle se mi napjaly a nehty jsem zaryl do plotu. 'CO TO JE?!' Začalo mi pískat v uších. V tom všem hluku na mě někdo zavolal. "Hej! Co tady děláš? Pojď se s námi schovat, každou chvíli začne bouřka!"
 Otočil jsem se a spatřil dva přátelé, jak si v kabátech prodírají cestu je mě, jelikož vítr vál proti nim. "Rychle! Podívejte se na moře, něco tam je! Něco strašného!" varoval jsem je a ukázal roztřeseným prstem na úpatí sráze.
Zaměřili pozornost na ono místo. "Já vím, moře se proti nám spiklo. Tak už pojď." odsekl nevrle jeden z nich. Vypadal dost podrážděně.
"Co? Ne, ne, je tam velká příšera! Vy jste snad neslyšely ten řev?!" podivil jsem se a sám se zahleděl na vlny v dáli pode mnou. 
"Jaký řev? Já slyšel jen vítr a moře!"
"Muselo se ti to zdát!" tvrdili oba kamarádi.
Ať jsem se snažil sebevíc, po šupinaté příšeře nebylo ani památky. Jen vlny a vlny. 'Kde zmizela?!' 
"Ještě před chvílí tam byla! Viděl jsem ji a slyšel!"
  Kamarád zakroutil hlavou: "Nic takového. Musela to být nějaká ryba či co."
"Zapomeň na to a pojď domů!" dodal druhý a společně jsme odešli do svých chatek. 'Asi se mi to vážně zdálo.' pomyslel jsem si, a už si s tím dál nedělal starosti.
Mořská hladina byla stále v pohybu. Jen málokdo by si všiml, že se z ní u pobřeží vynořila špička šupinaté hlavy.